Náš František

.

Děcka, byla to rána z čistého nebe . . .

( z Liborova dopisu...)

Františkův porod byl úžasnej, naprosto pohodovej, na velikončí nedělu 8.4. . . .ve 2:56. Vojta mezitím spal v masérně a po probuzení přišel do ložnice a tam Áňa s miminkem :), byl z něj nadšenej, celou dobu si přál bratříčka a pak když jsme vybírali jméno, měli jsme vybraná dvě jména: Kuba a František. Tak jsme dali Vojtovi vybrat z těchto dvou jmen a on jasně zvolil "František" :). A tak se Votja dočkal vysněnýho bráchy a navíc si ho vlastně i pojmenoval - byl z něho unešenej. Všude na ulici lidem oznamoval, že už má brášku, že se jmenuje František :). Vojta ho nosil, krémoval, masíroval, umýval . . . Ana Votju zapojila do péče a on to všechno dělal s nadšením, opatrností a radostí. Začala nám další etapa našich životů, obohacená o 2. skřítka do naší party. Užívali jsme si té domácí pohody, prostě to fungovalo, ti naši dva kluci byli alfaomegou - prostě nás to všechny naplňovalo a nemohli jsme si tu situaci vynachválit . .. 

A pak se to stalo . . . 13.6. po 12.hodině . . . Vše probíhalo jako předchozí dny, Aňa Františka nakojila, dala do šátku, po půl hodině ho položila do hacky (taková houpačka), pak jej po chvilce přenesla do ložnice, protože měla doma nějakou návštěvu na vaření a nechtěla Františka rušit . . . Za nedlouho se šla podívat a už to nabralo šílených obrátek . . . Už vlastně František nežil. Aňa zavolala záchranku, do příjezdu se snažila, už vlastně jen Františkovo tělíčko vrátit zpět do života, ale bez úspěchu. Po příjezdu záchranky, se seběhla parta záchranářů - dělali s ním dost psí kusy, mi povídala Aňa, bylo jí moc smutno, jaké používali různé metody a vlastně si v duši přála, aby už jej nechali jít, po té se otočil doktor, zahýbal hlavou jako že "NE" a řekl: "vás syn zemřel" . Muselo to být pro Áňu šílený.

Zavolala mi, já jsem jel domů a tím se spustila další nepříjemná záležitost "pohřeb" . . . Vlastně pár dní po té jsme absoltuně nemohli fungovat . . . Votja nám naštěstí nedal chvilku klidu . . .pořád nás podvědomě zapojoval do jeho her a zábaviček . . . Vojta moc dobře věděl, co se stalo, a co to znamená - mimochodem Ana donesla asi měsíc před  umrtím Františka domu knižku "Jak odcházejí dinosauři" - kniha je o tom, jak mluvit s malými dětem o smrti - kdyby třeba umřela babička / děděček, tak aby jim člověk nepovídal cosi a královstí a spánku a odchodu do pohádek atd . . .Ani ve snu by nás nenapadlo, k čemu to za prá dní  budeme využívat . . . 

Františkovi jsme zařídili krásný pohřeb, v maličké pravoslavné kapličce, která vypadala jako malý dětský pokojíček, 3 dny před pohřbem jsme na to místo s Votjou chodili a povídali si, jak ten den bude probíhat, že to je smutná událost, že budou i tací, kteří budou plakat a že Františkvo tělíčko bude ležet tady a tak, a tady květinky a věnce atd . . .takže v pátek,v den pohřbu jsme všichni 3 moc dobře věděli, co nás čeká, tudíž nás nic nepřekvapilo a s naším Františkem jsme se moc pěkně rozloučili . . . S Áňou jsme napsali moc pěkný proslov, kde byla zmíněná jmenovitě celá nejbližší rodina . . . a jaký byl a co v nás zanechal a jak 13.6. po obědě usnul a z neznámých přičin již neprocitnul . . . 

A už jen vzpomínáme. Jak měl pimpíka doleva a jak čůral do strany a jednou jsem ho dal vyčůrat nad umyvadlo, musel jsem stát bokem, protože čůral doleva, jenže začal kadit a pokadil mi nohy :)))) - byl rozkošnej, moc, tmavý vlásky a modré oči - andílek, velikonoční beránek... 

 Čas od času se nás Vojta zeptá "A tato, kde je teď František?" " A tato, můžu ho ještě někdy vidět?" "A tato, proč musel František umřít a ostatní děti žijí?" - dotazy, na který se těžko hledají odpovědi...

A dost nám pomáhali naši blízcí přátelé, do kterých jsme dost "hustili" naše pocity a smutky, "terapie slovem", pořád jsme o tom povídali, až jsme měli pocit, že se z toho musíme jednho dne vážně vypovídat . . . 

Dnešní dny jsou jiný, lehčí, vzpomínky na tu nešťastnou událost jsou už tak nějak, jak to naspat, ty ostrý hrany jsou už tak nějak zaoblený a povídá se nám o tom lehčejí než předtím - vlasntě o tom povídáme dost často - není to jakože by jsme se v tom babrali, ale nesnažíme se na Františka zapomenout a dělat jakoby nikdy nežil. . . 

Vzpomínek na něj máme sice jen hrstku a pár fotek k tomu, ale zapomenout na nej? Opravdu nikdy nezapomeneme. 

Na zahradě má zasazený strom (javor) a pod ním svou placentu. Až k tomu najdeme sílu, rozptýlíme zde i jeho popel.